Fachidiocie

Vytknuto před závorku: „fachidiot“ je odborný termín, nikoli nadávka

Někomu, kdo se s tímto pojmem ještě nesetkal, samozřejmě bude připadat označení fachidiot jako otevřená urážka. Ale jde o prosté pojmenování častého problému, který se týká nutnosti pohlížet při návrhu na každý produkt očima jeho budoucích uživatelů. Přesněji řečeno je toho přesným opakem. 

Fachidiot není hloupý, jen někdo, kdo pro třísky nevnímá les

Dnes stále častěji i v odborných kruzích používaný pojem fachidiot se definuje jako člověk s rozhledem omezeným jen na svůj obor, se sníženou sociální inteligencí. Slovo vzniklo spojením dvou slov: německého Fach = obor činnosti, odbornost a idiot = v medicínském významu člověk s IQ nižším než 20. Poprvé toto slovo nejspíše použil už Karel Marx, ovšem s jiným podtextem — fachidioty nazval vědce, kteří odmítali vnímat svou práci v širším společenském kontextu. 

Nejde o IQ, o zkušenosti ani vzdělání – jen o zvláštní vztah k okolnímu světu

Každopádně druhá část slova je zde myšlena pouze v přeneseném významu, nízkou inteligencí je zde myšlena výhradně tzv. inteligence sociální. Fachidiot může být i člověk vysoce vzdělaný, nesmírně inteligentní a zkušený odborník, avšak pouze jednostranně zaměřený. Podstatnou vadou je právě úzké zaměření na vlastní obor, absence určitých sociálních komunikačních schopností a dovedností a malá míra empatie. Může se jednat o inženýra, který postrádá základy humanitního vzdělání, stejně jako o filologa bez sebemenšího vzdělání technického, může jít o člověka s vzděláním všestranným — ale za všech okolností považujícího svůj vyvolený obor za středobod vesmíru, který podle něj stejně jako jeho zajímá i všechny ostatní. 

Typický ajťák = typický fachidiot. Při vší úctě je to tak.

U tvorby webů a v celém IT průmyslu se bohužel s tímto problémem potkáváme až nepříjemně často. Velké množství ukázkových fachidiotů — se vší úctou a respektem k jejich odborným kvalitám — je právě v řadách IT specialistů, programátorů především. Je to hlavní důvod, proč jsou weby a aplikace navržené programátory často tak moc, až legendárně špatné. Vůbec nejde o to, že by takový programátor neuměl kreslit nebo neměl vkus. To často vůbec nemusí být pravda. Ale právě ona oborová zaslepenost je příčinou, že takový autor aplikaci navrhuje ze svého pohledu, podle svých priorit, preferencí a pro své potřeby, a nikoli pro uživatele, který je má obvykle úplně odlišné. Mnohému IT specialistovi často vůbec nepřijde na mysl, že by někdo mohl nechtít mít celou aplikaci pod kontrolou a nechtěl si nastavit a přizpůsobit každičký detail. Nenapadne jej, že návštěvník webu nebude mít třeba technické vybavení, které on sám považuje za zcela samozřejmé a esenciální. Že uživateli třeba nic neříkají technické parametry a pojmy, které podle něj musí znát každý školák. Že ho nefascinují technické parametry, finesy a výpočetní výkony, ze kterých našeho ajťáka zalévají pocity blaha. Ba dokonce že by mohly většině uživatelů být úplně ukradené. 

Oborová zaslepenost se vyskytuje ve všech oborech

Právě toto je typická fachidiocie, její nejběžnější projevy v praxi. Ale nenarazíme na ni zdaleka jen u programátorů. Podobně postižený manažer bude prosazovat do mobilní aplikace na správu rodinných nákupních seznamů agregační tabulky a výkazy s přehlednými grafy, protože každou rodinu přece takové statistiky jejich nakupování musejí zajímat! Mladý vývojářský tým web naplní zábavními prvky a popkulturními odkazy, protože takové cool věci každého baví — určitě i cílovou skupinu knihovníků středního věku, pro kterou je jejich web určen. Grafik, který je nadšeným chovatelem psů, vyzdobí aplikaci psími motivy, protože „psí miláčky“ má přece každý rád (včetně oné významné cílové skupiny uživatelů z určitých zemí, kde se pes považuje buďto za jídlo, nebo za symbol nečistoty)… A pozor: 

Každý projev fachidiocie je jen známkou špatného designéra

Což je docela paradox, protože jak se zde neustále snažím vysvětlovat, profese designéra je ze své podstaty jeho pravým opakem. Cílem skutečného designéra je neustále myslet na blaho uživatele, přemýšlet za něj, dívat se jeho očima a současně i očima zadavatele a stále mít na paměti skutečný smysl produktu, který navrhuje: tedy obvykle klientův profit. To je pravda, designéra, který uvažuje a pracuje tímto způsobem, za fachidiota lze obvykle označit jen těžko. Pak jsou ale designéři, kteří mají jiné priority, vyznávají řekněme odlišné učení, podle nějž je funkcionalita přežitkem a nejpodstatnějším smyslem webu je například předávání emocí, zábava, umělecké sdělení. Nebo třeba překvapení a šokování. Nebo prostě vytvoření něčeho „krásného“. 

Design musí splňovat mnoho funkcí a je chybou zaměřit se jen na jednu z nich

Proč ne — ovšem podle mě by se nemělo jednat o primární cíl. Pokud se při tom zapomíná na podstatu, smysl a funkci webu, nebo jsou dokonce vědomě ignorovány, pokud jde o samoúčelný design pro design, považuju to za stejnou oborovou zaslepenost, fachidiocii dle definice. Designéři se pak mění v ryzí výtvarníky, kteří z pojmu užitý design škrtli to „užitý” a samotný pojem design zredukovali na samoúčelný styl a formu. Místo vymýšlení, jak web či aplikace nejlépe poslouží uživateli a prospěje klientovi, se zaměřují na to, jaký se použije návrhový vzor, jaká barevná paleta, jaký populární framework a módní vizuální styl. 

UX design, stejně jako ostatní užitá umění, musí být především podřízen funkčnosti výsledného produktu

Jsem přesvědčen, že takové výstřelky jsou ve výsledku jen nefunkční a určené k zániku. Design se po podobných experimentech musí nakonec vždy vrátit zpět ke svým kořenům užitého umění. Tedy sice možná umění, ale především užitné. Vždy a za všech okolností musí především vytvářet dobře funkční produkt, který bude sloužit oněm dvěma hlavním, zde již tolikrát opakovaným účelům: co nejlépe pomáhat plnit potřeby uživatelů a cíle provozovatelů. A všecek ten vzhled, styl či sdělování emocí je jen přidaná hodnota, která musí primárnímu účelu sloužit a nikdy s ním být v rozporu. Říkejme tomu klidně designérský funkcionalismus, já se tomu označení bránit nebudu.