Každý projekt je jiný. Obecný dotazník je dobrá šablona a základ pro vytvoření konkrétního dotazníku k projektu.
Neexistuje žádný univerzální dotazník webdesignéra, platný vždy a všude pro každý typ zakázky. Každý projekt je něčím výjimečný, každý obor má svá specifika, která musíme zohlednit. Otázka klíčová pro specifikaci jednoho webu nemusí u jiného projektu vůbec dávat smysl. Ale aspoň nějaké obecné jádro, jakéhosi společného jmenovatele většiny komerčních webů, jsem se pokusil sestavit a uvádím ve vzorovém dotazníku. Snažím se v něm shrnout všechny podstatné informace, které bychom o novém webovém projektu měli vědět. Pokud už předem víme, že některý z bodů v daném případě nedává smysl, s klidem ho vynechejme; pokud naopak nějakou zásadní informaci postrádáme, ihned ji do dotazníku doplňme.
Chceme čistou pravdu, nic netipujeme ani nepředjímáme
Takto připravený dotazník můžeme použít jako vlastní podklad pro druhou schůzku s klientem, případně jej po předchozí dohodě (a vysvětlení pravidel) můžeme i klientovi poslat k vyplnění. Veledůležité jsou v každém případě dvě věci, na kterých si musíme opravdu dát záležet:
- Potřebujeme naprosto upřímné a pravdivé informace. Náležitě vysvětlíme klientovi jejich důležitost a fakt, že každé přehánění, mlžení, vychloubání nebo zastírání nepříjemných faktů se mu ve výsledku může velmi nevyplatit. Pokud jsme to už neudělali dříve, je zde namístě i z vlastní iniciativy nabídnout klientovi dohodu o mlčenlivosti (tzv. NDA, Non-Disclosure Agreement), protože jsme si vědomi toho, že mnoho z informací, které po něm chceme, může považovat za citlivé a v konkurenčním prostředí pro něj potenciálně nebezpečné. Klient si musí být plně vědom, že každou informaci, kterou nám nyní poskytne, budeme považovat za výchozí fakt a budeme jí přizpůsobovat svůj návrh a bude ji reflektovat výsledné řešení, které od nás dostane.
- Klientovi musíme s hledáním odpovědí pomáhat, radit a vysvětlovat — ale rozhodně se musíme vyvarovat toho, abychom mu je napovídali, nesmíme odpovědi nijak předjímat a podsouvat. I když si třeba myslíme, že např. jako claim pro jeho web se vyloženě nabízí skvělý slogan, který nás napadl už včera, je pro nás klientovo „nevím“ nebo „ještě nemáme nic definitivního“ v tuto chvíli velmi cennou informací. Není třeba se bát ani se snažit něco uspěchat, svůj návrh mu budeme mít možnost představit a nabídnout později — vhodněji a efektivněji.
Kde už pravdivou odpověď známe, jen ji nabídneme k potvrzení
Co ale můžeme a je naopak velmi vhodné, je nabídnout odpověď tam, kde klientův postoj už věrohodně známe, máme potvrzený, kde je informace (aspoň podle nás) zřejmá a bylo by i zbytečné, aby ji klient rozváděl znova. Klientům každý takový (byť jen částečný) náznak odpovědi velmi pomůže, dává mu na vědomí, že si s ním rozumíme, že chápeme jeho zadání a také že tam, kde po něm chceme odpověď, to má skutečně smysl a neopakuje zbytečně něco, co si myslí, že už nám několikrát sdělil. V takovém případě příslušnou otázku hned můžeme doplnit předpokládanou odpovědí, kterou si ale vždy necháme potvrdit. Tedy např. pro otázku na už zmíněný claim:
- Špatně. Myslíme si, že vhodný nový claim pro vaši službu by mohl být „Prostě válíme“. Nový slogan můžeme nabídnout později, teď potřebujeme znát klientovu představu a jeho postoj k případným změnám.
- Správně. Nyní používáte slogan „Kuličková ložiska do celého světa“. Je to tak? Je nezbytné jej zachovat, nebo je možné uvažovat i o jeho změně? Ponechejme prostor a otevřené dveře klientovi i sobě. Třeba se dozvíme, že klient je se sloganem vlastně nespokojený a naše nabídka změny jej vlastně potěší, i když s ní původně ani nepočítal.
Je užitečné mít výslovně potvrzené i zdánlivě očividné skutečnosti
Osobně používám tento postup i tehdy, když posílám klientovi dotazník k vyplnění třeba mailem. Předpokládané a podle mě známé odpovědi k otázce uvedu a vždy doplním otázku vybízející k potvrzení či opravě mého předpokladu. Je to tak správně? Ano? Souhlasí?
Nohu na brzdu a nepouštět se do navrhování řešení předčasně!
Vlastní návrhy a nápady se snažím sem vůbec nepsat. Mnohý zkušenější designér mi tady potvrdí, že to vyžaduje trochu přemáhání a polknutí kusu profesionální hrdosti, ale určitě se to vyplatí. A má to i obchodní rozměr: často se v této chvíli pohybujeme pouze v úvodní fázi projektu, který pro nás může skončit pouze skicovným, menší platbou jen za úvodní analýzu — a není v našem zájmu klientovi dávat své nápady předčasně a v podstatě zdarma. Jakkoli to může být pro kreativního člověka sršícího nápady těžké, neukazujme a nesdělujme je nikdy klientovi předčasně. Pár nápadů už máme možná připravených a v tomto bodě už máme třeba i nějakou představu celkem dobrého řešení, měli bychom se v této fázi na tomto místě zabrzdit a své ješitné ego, které si právě trhá košili a s odhalenou hrudí se hlásí o slovo, vší silou své profesní zodpovědnosti nakopnout do zadnice a zalepit mu pusu lepicí páskou.
Každý nápad si schovejme k vhodné prezentaci až na tu správnou chvíli.
Cokoli jen tak plácnu mezi řečí, přestává být mým nápadem, za který mi někdo zaplatí
Zcela upřímně: někdy je to opravdu boj. Kdybych měl spočítat všechny své nápady, které jsem jen tak plácnul na úvodní schůzce k projektu, ze kterého potom sešlo, a pak je viděl použité coby vlastní řešení klienta, nebo dokonce použité v návrhu konkurence, byla by možná v mých začátečnických designérských dobách desetinná čárka na mém bankovním účtu veselejší o pár míst doprava… Inu, i chybami se člověk učí.
Na nápady bude dost času, nejdřív je potřeba důkladně vyzpovídat klienta
Všechny nápady si pečlivě poznamenávejme, skicujme a schovávejme pro svou budoucí skvělou prezentaci. Pro tuto chvíli nás zajímají informace, názory a postoje našeho klienta. Vezměme si svůj připravený dotazník, doplňme do něj pouze odpovědi, které podle nás plynou ze známých faktů, a nikoli z našich nových nápadů, a začněme s křížovým výslechem.
